Co se přínosů renesance týče, zmíním namátkou například "prudký rozvoj přírodních věd, založený na experimentálním, empirickém bádání" (Hrčková, 2005) a "objev perspektivy" (Hrčková, 2005). Renesanční člověk věří v Boha, ale do svého vztahu k němu prosazuje dle zásad principu subsidiarity svou vlastní individualitu, čili nepředává Bohu záležitosti, které si může vyřešit sám. Získává tak nové sebevědomí, z nějž posléze pramení jeho „výboje" do okolního světa. Tyto výboje nejsou samozřejmě jen válečné či kolonizační, ale také intelektuální: člověk chce svým rozumem popsat svět a pochopit jej.
Není náhoda, že právě v této situaci získává prostor reformační hnutí. Reformace chce náboženskou víru i církev očistit od nepodložených praktik a navrátit ji k pravému biblickému učení, a sice cestou vzdělanosti, individuálního studia Bible a individuálního vztahu s Bohem. Zamítá vše, co je s Božím slovem v rozporu, tedy mimo jiné i prvky „pohanství", které po nástupu křesťanské víry v katolictví přetrvaly. Právě odmítnutí pozůstatků náboženství předkřesťanské epochy v kombinaci s chápáním člověka jakožto jedinečné, intelektuálně nejvyspělejší bytosti na Zemi, bylo motorem denaturace fysis, jenž lidstvo dovedl až k onomu zrůdnému chápání všeho živého v přírodě jako stroje, které se posléze zvrhlo k masovému vyvražďování Židů a jiných nepohodlných či nepotřebných osob ve druhé světové válce a vyústilo až v dnešní globální krizi.
Mechanistická představa světa ovládla lidské myšlenky natolik, že si její plný dosah nejsme schopni cele uvědomit a jejího vlivu se zbavit. Kultury, které žijí s přírodou v souladu, označujeme jako necivilizované, stejně jako církevní reformátoři označili v 16. století za necivilizované a pozornosti vzdělaného člověka nehodné přírodní náboženství, resp. jeho prvky v katolické víře. Bůh se stal – řečeno dnešní terminologií – dokonalým programátorem světa a všeho v něm, svět ztratil v mysli člověka svou živost a stal se předmětem rozboru a zdrojem surovin pro hospodářský rozvoj. Rupert Sheldrake upozorňuje ve své knize Tao Přírody (Sheldrake, 1994) na další důležitý moment tohoto odosobnění, a sice na zánik kultu Matky. Dřívější kult Matky Země nahradilo křesťanství kultem Panny-Matky Marie, ale reformační hnutí tuto tradici popřelo a středem všeho dění učinilo Boha-Otce. Tak získala rozhodující roli mužská agrese, bojovnost a soutěživost, a ženský princip vnímání světa jako jedné komplexní živé bytosti byl v evropské kultuře zatlačen do pozadí.
Člověk se začal bezohledně hnát za svým vlastním prospěchem, a svou Matku-Zemi z celého procesu vynechal, ba se obrátil proti ní a začal ji všemožně „vylepšovat" a dokazovat si, že to, co svede Bůh-Inženýr, svede i on sám, neboť byl přece stvořen tak, aby se Bohu podobal. Tato cesta vede až k pokusům o klonování živočichů, ke geneticky, mechanicky i chemicky upravovaným potravinám (jsou přece krásnější, voňavější a chutnější než potraviny přírodní) i lidem (líčidla, plastické operace, solária, …) atp.
Nemá smysl ptát se, co by bylo, kdyby renesančního obratu nebylo, ale určitě stojí za to přemýšlet o důsledcích našeho chování pro zeměkouli, pro nás samotné i pro budoucí generaci, a užívat technických vymožeností současnosti s mírou.