Pro souhrnné označení těchto prožitků se používá slova intuice, odvozeného z latinského „intuitus“, což v překladu znamená pohled nebo vhled. Termín „intuitus“ náleží ke skupině dalších výrazů, které mají společný etymologický základ ve slově „tueri“. „Tueri“ se překládá jako dívat se, hledět, ale také hlídat. Předponou „in-“ navozuje slovo „in-tueri“ představu pohledu dovnitř.
Samotné slovo „intuitio“ jako takové se objevuje až v latinských textech z pozdní antiky, a sice v překladech a komentářích řeckých filosofických a teologických spisů. V těchto případech je „intuitio“ většinou ekvivalentem řeckého „emfasis“, výrazu, který může označovat zjev, odlesk, zrcadlení, zevnějšek, vnuknutí, výklad, nebo vnímání atp. Zastavme se na chvíli u dvou z těchto významů, a sice zrcadlení a odlesku.
Je známo, že ve tmě vidí člověk lépe to, na co se nedívá přímo, co jakoby pohledem míjí a co je na okraji jeho zorného pole. Podobnou zkušenost lze vnímat i v rovině rozumového poznání: chceme-li jak se říká přijít něčemu „na kloub“, soustředíme na to veškerou svou pozornost, a přesto to stále vyřešit nelze, většinou se řešení objeví „samo“ tehdy, když máme pocit určité bezradnosti a svým "rozumovým okem" od daného problému na chvíli odhlédneme na něco zdánlivě nevýznamného. Je to podobné, jako kdybychom se snažili uvidět vlastní obličej vlastním okem – jistě mi dáte za pravdu, že celý jej uvidíme až tehdy, podíváme-li se zpříma na zrcadlo, na relativně bezvýznamnou věc, která s naším obličejem nemá vůbec nic společného. V zrcadle vidíme svůj obličej tak, jako jej vnímají ostatní lidé, vidíme se z opačné strany, než bez něj.
Odhlédneme-li tedy od podstaty věci, kterou zkoumáme, na něco vedlejšího a zdánlivě nevýznamného, uvidíme pak často to důležité daleko lépe a zřetelněji než pohledem přímým, neboť se nám k poznání otevře zcela nová cesta. Intuici tedy můžeme pokládat za něco, co má s racionálním poznáním společného asi tolik jako zrcadlo s lidským obličejem, ale co nám umožní vidět problém komplexně a ze zcela opačného úhlu, než jsme dosud byli zvyklí.
Intuitivního vhledu, zření podstaty něčeho jakoby v zrcadle, však nelze docílit volním úsilím, přichází totiž většinou ve chvíli, kdy by to člověk nejméně čekal. Ovšem mimořádná snaha a intenzívní motivace určitý problém vyřešit je nezbytným předpokladem pro to, aby se intuitivní náhled vůbec dostavit mohl.
V úvodu jsme si řekli, že okamžiky náhlého vhledu, osvícení, porozumění neboli intuici, zná snad každý. Přitom lze rozlišit dva základní typy intuitivních nazření, kterými může být člověk obdařen. Prvním z nich je bezprostřední vhled do určitých životních situací a souvislostí, druhý se uplatňuje v uměle vytvořených systémech. Intuice se tedy projevuje ve dvou velkých oblastech, a sice v rovině řešení situací každodenního života a v rovině lidské tvorby, ať už umělecké nebo vědecké. Podívejme se nyní na to, jak s intuicí pracuje básník, vědec a filosof.
Všichni tři, básník, vědec i filosof, mohou popisovat své pocity týkající se zkušenosti s intuicí v principu podobně, i když jiným stylem; to hlavní, v čem se liší, je způsob, jakým s poznáním, které jim intuice přináší, nakládají. Básník může z intuice učinit hlavní oporu a metodu své tvorby, může se na ni odvolávat a připisovat tak svým skladbám takřka nadpozemský původ. Naproti tomu vědec se může intuicí nechat inspirovat, ale veškeré poznatky, které mu přinese, musí následně proargumentovat tak, aby bylo zřejmé, že k nim došel cestou logické úvahy. Intuice je pro vědce jakési lešení, díky němuž budovu své teorie staví, ale které musí být po jejím dokončení zbořeno a stopy po něm co nejdokonaleji zahlazeny – čím jiným, než vědeckou argumentací. Eduard von Hartmann, německý filosof, současník Nietzscheho, který se proslavil spisem „Filosofie nevědomí“, říká, že při intuici se v nevědomí nesetkáváme s ničím jiným než s logickou argumentací shrnutou do jednoho bodu. Úkolem vědce je tuto krabičku rozbalit a popsat světu, co v ní našel a k čemu to může být dobré.
Na příkladu vědce a filosofa je také možné dobře objasnit, jaký je rozdíl mezi intuicí a intuitivností. Vědci nepochybují o tom, že celek nemůže být menší než jeho část a pracují s touto představou jako s něčím objektivně daným. Filosof činí z věcí, které jsou – jako zmíněný vztah části a celku – na první pohled zřejmé a s nimiž se běžně pracuje bezděčně, obor své úvahy a snaží se je racionalizovat, racionálně popsat a zdůvodnit. Vědec na základě intuitivnosti pokládá určitá fakta za nezpochybnitelná, dále se jimi nezabývá a argumentuje s jejich pomocí ve prospěch své hypotézy, často postulované právě intuicí. Filosofovi jeho intuice napovídá, že je třeba s nimi pracovat a intuitivnost mu udává směr, kterým postupuje, když se je snaží nabourat, racionálně zachytit a zmapovat. Intuice oběma ukazuje cíl, k němuž se pak vydávají pomocí intuitivnosti, intuitivnost jim říká, kterou cestou a jakými kroky se k němu mají ubírat.
Intuice je něco subjektivního, co se vztahuje na pocity a vnitřní hnutí jedince. Není tedy snadné příčiny jejích výplodů logicky zdůvodnit, není lehké a snad ani vůbec možné říct, proč nás napadlo to, co nás zrovna napadlo. Naproti tomu intuitivnost, která je také subjektivní záležitostí, se vztahuje na evidentní platnost nějakého tvrzení či domněnky. Nachází se v obou oblastech intuice, jak v intuici životní, tak v intuici tvůrčí, vědecké i umělecké. Intuitivnost je něco, co je těmto dvěma odvětvím intuice společné; je to důvěra, se kterou používáme termíny a pronášíme soudy o nám zřejmých skutečnostech. Intuitivně postupujeme určitým směrem, nevíme proč, ale jsme si přitom vědomi kroků, které při tomto postupu činíme.