Začalo to nenápadně. Jednoho nepříliš slunečného jarního dne jsme se s kamarádkou rozhodly, že navštívíme nedávno rekonstruovaný bazén na Sokolské třídě v Ostravě, proslavený pod lidovým názvem „čapkárna“ a nyní oficiálně pojmenovaný „Vodní svět“. Přijdeme, zaplatíme, vyzujeme před čárou boty, dáme je do pytlíku a jdeme se převléct. Plavat se moc nechce, a navíc ta nově otevřená podvodní jeskyně s různými atrakcemi působí docela lákavě, takže jdeme tam. Je otevřeno, ale všecko (= všecky atrakce) vypnuté, tak chvilku čekáme.
Pomalu nás to přestává bavit, tak se jdeme podívat na dveře, jestli skutečně začínají v tu dobu, kdy jsme přišly. Jo, podle papíru začínají, ale skutek utek. Tak jdeme na chvilku zpátky a potom nás napadne se na to někoho zeptat. Plavčík, který tam má celou otevírací dobu sedět, je pryč, a tak se ptáme prvního člověka, kterého potkáváme v prostoru šaten, kde plavčík je. Neví a diví se, že se na to vůbec ptáme. Evidentně obtěžujeme. Jdeme na chvilku zpátky a bavíme se čtením provozovacího řádu (nebo jak se to jmenuje). Dozvídáme se, že v podvodní jeskyni je zakázáno běhat, tak to jdeme vyzkoušet a tempem jeden krok za dvě vteřiny obíháme celou jeskyni čtyřikrát. Jsme tam už půl hodiny, a pořád nikde nikdo. „Topíme se“ a pořád nikdo. Nakonec nás to už nebaví tolik, že jdeme radši na chvíli na tobogán. Super jízda, hlavou nahoru, hlavou dolů, v sedě, v leže, na zádech, na břichu, prostě všelijak.
Podvodní jeskyně stále láká a jdeme proto zpět podívat se, zda už funguje. No sláva, je to zapnuté, uvnitř jsou lidi, plavčík sedí za sklem, prostě všecko, jak má být. Jdeme vyzkoušet první „atrakci“, jakousi vířivku v malé místnůstce hned u vchodu. Zalezu hned pěkně dozadu, chci se opřít o zeď a relaxovat, ale najednou se mi sevřou plíce a krk a nemůžu se nadechnout. Hned jak si to uvědomím, lezu pryč, což nejde tak úplně snadno, a když už jsem konečně venku (ten metr, který jsm musela překonat, byl v tu chvíli zatraceně dlouhý), začínám silně kašlat a je mi na zvracení. Chvíli po nás tam vcházejí další lidi, a taky jdou záhy dusíce se pryč.
Nedá nám to a klepeme na kabinu plavčíka. Dveře se otevírají, plavčík jde ven a my se ptáme, co že je s tou vířivkou, a dodáváme, že se tam nedá dýchat. Dovídáme se, že „tu před chvílí byla hygiena a asi tam přidala TROCHU VÍC chlóru“ (sdělení je provázeno pokrčením ramen a výrazem dítěte, které matka „ruší“ od počítače). „No dobře“, říkáme na to, „ale proč s tím nic neděláte, vždyť se tam lidí dusí?“ „Tak já to teda asi vypnu, no…“ doléhá k našim uším od „milostpána plavčíka“ a my se můžeme jen divit, proč to nešel zkontrolovat hned, jak se nějaký problém objevil, vždyť seděl celou dobu za sklem a všecko viděl. Buď byl tak líný, nebo tak úchylný, že ho bavilo ty dusící se lidi pozorovat. A kdo ví, jestli to nakonec vůbec vypnul, moc ochotně totiž nepůsobil…