Reklama
 
Blog | Lucia Šlechtová

Pendolino Tour 24. – 25. 1. 2010

Pendolinem z Prahy do Ostravy snadno a rychle

Když jsem v 17:26 odjížděla vlakem SuperCity 513 z Prahy domů, nečekala bych, že místo půl deváté dorazí na svinovské nádraží skoro ve třičtvrtě na dvě v noci.

Vlak odjel z Prahy přesně na minutu, takže jsem cestu zahájila v dobré víře, že  nejpozději ve čvtrt na deset budu už doma sedět u počítače a povídat si přes skype se svým manželem… jenomže, znáte to, ne vždy musí vše jít podle plánu…

… zbývá asi půl hodiny cesty do Pardubic, když tu najednou začíná Pendolino brzdit a pak se zastavuje docela. Pak se znovu rozjíždí, kousek popojíždí, a opět se zastavuje. Tentokrát už definitivně. Cestující se rozhlížejí, co se děje, a po několika minutách stání se z reproduktoru ozývá hlášení: (volně parafrázuji) „Vážení cestující, z důvodu smrtelné nehody na trati bude náš vlak asi o 40 minut opožděn. Za vzniklé zpoždění se vám omlouváme.“ Hned na to se rozbíhá vlna telefonátů a esemesek, a jelikož vlak stojí a je v něm relativně ticho, slyším, jak se někteří mí spolucestující informují u svých známých, kteří sedí v teple domova u internetu, rádia nebo jiných sdělovacích prostředků, co přesně se vlastně stalo. Nějaký muž prý seděl na kolejích a čekal, až ho přejede vlak. Rozjíždíme se nakonec asi po hodině a půl, ještě asi třikrát nakrátko zastavujeme a rozjíždíme se znovu, ale Pardubich se nakonec dočkáváme.

Reklama

Dobrý průběh má i cesta do Olomouce, kam dorážíme zhruba kolem deváté večer (to už jsme měli být v Ostravě). Asi o půl desáté stavíme v Hranicích na Moravě, kde Pendolino normálně nestojí. Skoro hned na to zní opět z reproduktorů: „Vážení cestující, z důvodu smrtelné nehody na trati bude náš vlak opožděn. Za vzniklé zpoždění se vám omlouváme.“ Vlakem se rozléhá podivná směs povzdechů, sykotu a snad i „černého“ smíchu a hned poté se rozbíhá další vlna telefonátů a textovek. Patnáct minut na to zní další hlášení, a sice, že budeme během patnácti až dvaceti minut dopraveni do Ostravy autobusy, které přijedou před nádražní budovu. Tak se se spolucestující zvedáme a jdeme se postavit do haly. V hale dav lidí, nikde žádný „informátor“, hlášení pouze o příjezdech vlaků a následných zpožděních. Nic o autobusech. Asi po hodině jde najednou většina lidí na autobusové nádraží, prý tam už autobusy stojí. My zůstáváme v hale, ale po chvíli se jdeme podívat, co tam ti lidi dělají. Jakmile tam dorážíme, hned se otáčíme a jdeme zpět na nádraží, jelikož tam žádné autobusy nestojí  a navíc mrzne, může být tak mínus dvacet.

Další čekání v hale. Po deseti minutách (čekání na dvacetistupňoém mrazu!) se lidi vracejí zpátky z „autobusáku“ na nádraží a situace se ujímá městská policie. Prý nám řeknou, až tam ty autobusy přijedou, tak čekáme dál. Po x minutách přichází zpráva, že autobusy přijely. Dav jde znovu na stanoviště a my s ním. Autobusy tam opravdu jsou, ale jen 2 pro všechny, co jedou do Ostravy a Bohumína, tj. nejen pro Pendolino. Dvoupatrové. To může být nebezpečné, říkám si, ale nakonec do autobusu nastupuju. Lidi stojí i v uličkách.

Asi po deseti minutách je autobus plný a pomalu se rozjíždí. V zatáčce se divně naklání – to bude zajímavé, říkám si a pomalu se začínám modlit, abychom dobře dojeli, a zároveň si nadávat, že jsem do toho autobusu vůbec nastoupila. Po chvilce je cítit nějaký „smrad“, říkám si, že se asi konečně pokusili zapnout klimatizaci, jelikož uvnitř byl mráz jen o něco menší než venku; ani ne po deseti minutách jízdy ale zastavujeme, protože „autobus hoří“, jak slyším zezadu. Už nemůžu nic jiného, než se smát. Zhruba deset lidí z autobusu vystoupilo, zbytek sedí vevnitř i přesto, že se z něj kouří. Po chvíli mi to nedá – jeden říká, že to hoří, druhý, že nehoří, tak si beru kabelku a jdu se na to podívat ven. Z motoru jde docela dost kouře, navíc, jak zjišťuju po rozhovoru s ostatními, co byli taky venku, jdou autobusu otevřít jen jedny dveře, nemá kladívka na rozbíjení oken a přední sklo je nakřáplé. Fajn, je jasné, že zpátky už nejdu, ale co teď na mraze? Zjišťuji, že i další jsou podobného názoru, tak se napůl ptám a napůl tak trochu direktivně říkám: „půjdeme pěšky na nádraží? Nemělo by to být daleko, jeli jsme autobusem sotva deset minut, spíš pět.“ Dívám jsem na všechny, kterých se to týká, jsou trochu nerozhodní, proto říkám ještě jednou „tak jdeme?“ … a jdeme. Je nás pět, čtyři ženský a jeden starší pán. Jelikož musíme jít po rychlostní komunikaci, činíme dohodu, že jakmile pojede auto, skáčeme do příkopu. 

Jdeme, jdeme a odbočka na nádraží pořád nikde. Rozrážím vzduch, hlásím jedoucí auta a koukám, jestli někde neuvidím hospodu, benzinku, bar, cokoli, kde by bylo otevřeno a mohli jsme se zahřát. Pomalu mi totiž mrznou nohy, jelikož mám v botách jenom silonky. Jdeme asi dvacet minut, kolem cesty pořád průmyslová zóna, už mě to začíná pomalu štvát, tak přidávám tempo. Vzpomínám, jak jsem si odpoledne stěžovala manželovi, že se nehýbeme a že bychom s tím měli už konečně začít něco dělat 🙂 tak je to tady dřív, než jsem si myslela.

Chvilku běžíme, ať se zahřejem. Při skákání do příkopu musíme přelézat svodidla – ta jsou od sněhu, hromada sněhu je i kolem nich, takže se mi trochu dostává do bot. Radši hýbu v botách prsty, ať se trochu prokrví. Přibývá světel a asi podalších deseti minutách přicházíme k několika cihlovým obytným domům. Jdu k prvnímu z nich, dveře jsou naštěstí odemčeny, hned jsem vevnitř, sundávám boty, masíruju trochu zmrzlé prsty a když už je to lepší, oblíkám si ponožky, ať mi není taková zima. Docházejí i ostatní, tak si dáváme pauzu a pak pokračujem dál. Přicházíme ke kruhovému objezdu, podle šipek přecházíme cestu a jdeme doprava, pokračujeme ještě asi 20 minut, až konečně vidíme autobusové stanoviště. Po příchodu na vlakové nádraží zjišťujeme, zrovna pojede IC na Český Těšín, tak do něj nastupujeme a potkáváme se tam s dalšími spolucestujícími z Pendolina, kteří se zvenku i zevnitř zahřívali v jídelním voze. Diví se, jaktože jsme zpátky; naše slova „autobus začal hořet“ spouštějí salvu smíchu a my jsme rádi, že jsme konečně ve vlaku.

Za patnáct minut se rozjíždíme, ale vzápětí hned stojíme. Nemůžeme přece chtít hned jen tak do Ostravy, že? Ještě jedna zastávka a konečně překonáváme level 1 – Suchdol, level 2 Studénka již je bez potíží a stejně tak i level 3 – Ostrava Svinov, vysněný cíl. Příjezd 1:40.

Jdu si vyzvednout peníze za místenku – každá stovka dobrá, dozvídám se, že ten druhý autobus, co nehořel, se ztratil a zajel do Mošnova, což mě docela pobaví, nastupuju do taxíka a během čtvrt hodiny jsem konečně doma …