Lidé se od zvířat odlišují právě schopností vnímat nadpřirozeno a aktivně s ním komunikovat. Touha po kontaktu s nadpřirozenem je tak stará jako lidstvo samo. Dle mého názoru lidé naší společnosti a doby tuto touhu uspokojují v zásadě dvěma způsoby, které se však mohou vzájemně prolínat. Jedna skupina, která je v naší společnosti zřejmě zastoupena většinově, věří spíše instinktivně, a druhá konkrétně. Mezi těmito dvěma druhy víry existuje nepřímá úměrnost: čím více kdo věří "instinktivně", tím více se zříká konkrétní, organizované náboženské víry, a naopak čím víc se považuje za příslušníka určité konkrétní náboženské skupiny či církve, tím méně věří "instinktivně".
Objasněme si nyní, v čem asi oba "druhy víry" spočívají. Víra, kterou jsem nazvala jako "konkrétní" (zda výstižně či nikoliv nyní ponechme stranou), se zakládá na společné úmluvě skupiny věřících, například křesťanů. Tito věřící se buď otevřeně hlásí k určité církvi nebo náboženské skupině, anebo si v sobě nesou určité vzory takovéto "konkrétní víry", kterou do nich vkládali nábožensky založení rodiče nebo prarodiče. Lidé, kteří v sobě nesou potenciál konkrétní víry, i když ho momentálně nepříjmají a nerozvíjejí, mají přece jen sklon věřit "konrétně", a dříve nebo později se, pokud to stihnou, přichýlí k nějakému typu "konkrétní" víry. Asi nejpočetnějšími zástupci "konkrétní" skupiny jsou v naší republice křesťané, kteří společně věří v jednoho trojjediného Boha a v Ježíše Krista jakožto Mesiáše. Každý z nich má vlastní osobité pojetí víry, jedinečných způsobem svou víru prožívá, ale toto je pro něj a pro ostatní souvěrce společné.
Druhá skupina věřících, jejichž víru jsem pracovně označila jako "instinktivní", buď s konkrétní vírou v dětství v užším kontaktu nebyla, nebo ji vědomě a vážně odmítla. Patří sem i ti, kteří si z dětství nesou vzory konrétní víry, jak jsem se o tom zmiňovala v předchozím odstavci, ale momentálně vírou nežijí a nepřemýšlejí o ní. Tito jedinci se nacházejí někde na pomezí mezi konkrétní a instinktivní vírou, neboť mají relativně snadný přístup k oběma typům.
Instinktivní víra se vědomě neobrací k určitému relativně přesně vymezenému cíli, ale ke komplexu malých dílčích cílů, prostřednictvím jejichž uctívání chce člověk získat konkrétní duchovní zážitek. Takovým malým cílem, jehož "uctívání" nahrazuje prožitek konkrténí náboženské víry, se může stát v podstatě cokoli v lidském dosahu a možnostech. Místo návštěvy nedělní bohoslužby je instinktivní věřící v neděli na nákup do supermarketu (na nadarmo se jim říká "chrámy konzumu"), kde s takřka nábožnou úctou obchází regály, se zaujetím si prohlíží jejich obsah a po dvou hodinách odjíždí s nákupním vozíkem plným nových věcí, stejně jako účastník bohoslužby odchází z kostela nebo jiného místa společného setkání se srdcem naplněným novým poznáním, novou nadějí a novou sílou do života. Dalšími způsoby, jakým instinktviní věřící prožívají svou víru, mohou být různé statusové symboly (značkové věci jakožto důkaz příslušnosti k určité skupině vyvolených), diskotéky, alkohol a drogy (hlasitá hudba, tanec, alkohol a drogy přivádějí člověka do jiné dimenze myšlení a snímají z něj jeho každodenní starosti, jako modlitba), televize (jakýsi "domácí oltář") aj.
Samozřejmě, že i "konkrétní" věřící chodí na nákupy do supermarketů, nosí značkové oblečení a čas od času sledují televizi. Rozdíl však je v tom, v čem vidí skutečné naplnění svého života. Kdo nevěří "konkrétně", ten svého ducha plní jen a jen těmito materiálními hodnotami a své konečné tělo a život tak přetváří na jakési božstvo, kterému projevuje těmito prostředky nábožnou úctu. Protože však vnitřně tuší, že toto vše je pomíjivé, a že ani on sám tu nebude věčně, má sklon přidávat těmto věcem větší hodnotu, než ve skutečnosti mají, a nezdravým způsobem na nich lpět. Toto lpění je také instinktivní, neboť se děje ve jménu uspokojování svých nutných potřeb, aniž by si dotyčný uvědomoval nebo chtěl uvědomit, v čem takové jeho chování pramení. Proto jsem také tento typ víry nazvala instinktivním: člověk neví nebo nechce vědět, že materiálními hodnotami zaplňuje prádno ve svém nitru, a proto si dopřává ještě více požitků, aby se tímto ožehavým a intimním problémem nemusel zabývat. Jedná stejně jako Faust, který si, když už se pomalu blížil čas vypršení jeho smlouvy s ďáblem, dopřával stále více a více požitků, aby na svůj konec, kterého se vnitřně obával, nemyslel.
Každý má právo zvolit si svůj způsob života, ale mně osobně se jako přijatelnější jeví cesta konkrétní víry. Ta totiž jako jediná /mám možnost srovnávat, protože jsem si vyzkoušela obojí/ může člověku dát skutečný a trvalý pocit duševního a duchovního klidu a vyrovnanosti.